Když se v prosinci 2017 konaly volby do výkonného výboru FAČR, Jaroslav Tvrdík se pasoval do role revolucionáře. Otevřeně se postavil proti Romanu Berbrovi, muži, jehož jméno bylo v českém fotbale synonymem pro strach, ovládání rozhodčích a zákulisní vliv. Tvrdík proti němu zorganizoval „opoziční hlas“, vyzýval ke změně poměrů a na Twitteru se stylizoval do hrdiny, který bude čistit stůl. Přesvědčil veřejnost, část klubů a možná i sám sebe, že je na správné straně dějin. Jenže zatímco na povrchu probíhalo divadlo vzdoru, v zákulisí už se chystala úplně jiná hra.
V následujících letech totiž přišla fáze, kterou bychom mohli nazvat „strategická tolerance“. Slavia pod vedením Tvrdíka vyhrála titul v roce 2019 a postupovala v evropských soutěžích, zatímco Roman Berbr nadále ovládal rozhodčí a velkou část fotbalového aparátu. V policejních odposleších, které později pronikly na veřejnost, zaznívají jména jako Jan Nezmar či Jiří Bílek, tehdejší vrcholní představitelé sportovní sekce Slavie. Nezmar byl zachycen, jak s Berbrem komunikuje o „milionu eur za titul“. A nejen to – podle spisů se měl také vyjadřovat urážlivě k tmavým hráčům v týmu, což kromě korupčních náznaků dodává případu i rasistický odstín.
Zlomovým momentem pro porozumění skutečné role Slavie ve druhé polovině éry Romana Berbra nejsou tiskové konference ani teatrální prohlášení Jaroslava Tvrdíka. Jsou jím policejní odposlechy. Ty zachycují nejen obvyklé podezřelé – Rogoze, Berbra, rozhodčí –, ale i lidi z vrcholných struktur klubu z Edenu. Záznamy, které pronikly na veřejnost, totiž usvědčují Slavii z tichého přitakání systému, který se navenek snažila kritizovat.
Ve zvlášť citovaném rozhovoru s vyšetřovateli se Jan Nezmar, tehdejší sportovní ředitel Slavie, pokusil svou roli v systému bagatelizovat, ale nakonec přiznal klíčové:
„Na červenou jsem nikdy nejezdil. Ale na oranžovou? To jo. Jako většina. Kvůli tomu jsem taky odešel.“
Bylo to bezmála přiznání. Tiché, rozpačité, ale výmluvné. V prostředí, kde „červená“ znamenala aktivní korupci a „oranžová“ vědomou toleranci, to nebylo nic jiného než potvrzení vědomého přehlížení manipulací ve jménu sportovního úspěchu.
Ještě závažnější je však jméno Jiřího Bílka. Odposlechy zachytily jeho komunikaci s Romanem Rogozem, pravou rukou Berbra pro byznys v regionálních soutěžích. Spolu řešili „ochranu hráčů rozhodčími“, budování farmářského týmu pro Slavii (padla zmínka o Vlašimi) a možnosti ovlivňování skrze systém výhod a vazeb. Rogoz přímo hovoří o tom, jak „Bílek ví, jak to chodí“, a že „když se to udělá chytře, všichni budou spokojení“. Nešlo o jednorázové pokusy. Šlo o plán.
Etická komise FAČR sice oznámila prošetření rolí lidí ze Slavie, ale vše vyšumělo do ztracena. Kauza nikdy neskončila oficiálním závěrem. Nezmar odešel v tichosti. Bílek mezitím povýšil. A Jaroslav Tvrdík? Ten se od všeho distancoval, jako by s tím neměl nic společného. Přitom právě on celou dobu tahal za páky. Nezmar i Bílek byli jeho nejbližší lidé. Kdyby chtěl jít opravdu proti Berbrovi, nebyli by tam, kde byli. Nešlo o chybu systému. Šlo o jeho logické pokračování – s novými aktéry, ale stejným cílem: ovládnout fotbal jakýmikoli prostředky.
Tvrdík se k těmto odhalením nikdy důrazně nepostavil. Místo toho mlžil, relativizoval a zdůrazňoval, že on sám se žádného pochybení nedopustil. Jako by snad v klubu nikdo nevěděl, co dělají jejich nejbližší spolupracovníci. V době, kdy bylo jasné, že spolupráce s Berbrem v zákulisí přináší výhody, slávistický management mlčel. A v roce 2020, poté co Slavia opět triumfovala v lize, se z klubových zdrojů ozývala slova „děkujeme za titul“. Směrem k Berbrovi. Ano, tomu Berbrovi, kterého ještě před dvěma lety Tvrdík nazýval hrozbou pro fotbal.
Celé to působilo jako scénář politického dramatu. Hrdina z první scény se ukazuje být jen další loutkou na jevišti. Jaroslav Tvrdík se z protivníka stal spoluhráčem. A když byl Roman Berbr na podzim 2020 konečně zatčen, Slavia už měla od něj to, co potřebovala. Tituly, vliv, síť kontaktů. Policejní zásah byl mediální bomba – ale ve vršovickém Edenu nezůstal kámen na kameni. Nastal přechod k vlastnímu mocenskému systému, v němž už Berbra nebylo třeba. Byl vyčerpán. A mohl být odhozen.
Tvrdík v té době dávno přestal být postavou, která bojuje za změnu poměrů. Naopak – stal se jejich garantem. Hrál na všechny strany. Když to šlo, útočil. Když se to hodilo, spolupracoval. Když bylo třeba, mlčel. A když šlo do tuhého, stál už o krok dál, připraven zradit spojence a vyprávět nový příběh. Byl to oportunismus v nejčistší podobě. A zároveň další ukázka toho, že v českém fotbale neexistuje morálka. Jen výsledek. A ten se v éře Jaroslava Tvrdíka vždycky hodil právě jemu.