Když byl zatčen Roman Berbr, vypadalo to, že se český fotbal konečně nadechne ke změně. Místo toho přišel nový režim – tentokrát v barvách červenobílé Slavie, modrobílé Plzně a černobílého Baníku. Vznikl triumvirát moci, který navenek působí jako spojenectví tří různých klubových světů, ale uvnitř je pevně semknut okolo jediného cíle – totální dominance.

Jaroslav Tvrdík, Adolf Šádek a Václav Brabec. Tři muži, tři kluby, jedna strategie. První -politický manipulátor, který se nebojí ničeho a nikoho, operuje v zákulisí stejně obratně jako na Twitteru. Druhý – „kmotr“ z Plzně, jehož vliv přežil všechny režimy. Třetí – zdánlivě umírněný podnikatel, který ale s gustem legitimizuje to, co se děje. Spolu tvoří blok, který rozhoduje o tom, kdo bude řídit asociaci, kdo povede LFA, kdo bude šéfem komise rozhodčích, a hlavně – kdo vyhraje.

Prostor pro opozici? Žádný. Sparta, která bývala součástí mocenské rovnice, je dnes systematicky vytlačována. Nejde jen o rozhodování ve výkonném výboru, ale i o mediální vliv, zákulisní dohodování i sportovní výhody. Pokud se klub nepřidá k této trojici, je odsouzen stát opodál – bez informací, bez hlasu, bez moci. I proto Trundova volba předsedou FAČR v roce 2025 proběhla s naprostou samozřejmostí. Rozhodovalo se dávno předem – a ne na volební valné hromadě.

Když Jaroslav Tvrdík rozjel svou politiku „řízeného fotbalu“, rychle pochopil, že k vládě nestačí silná Slavia. Je potřeba spojenců. A tak vznikl mocenský blok, který dnes ovládá český fotbal: Slavia, Plzeň a Baník. V zákulisí mu říkají „mordorblok“. Ne kvůli sympatiím, ale proto, jak temně se do něj promítá snaha o totální kontrolu.

Zatímco Adolf Šádek si udržuje vlivné postavení coby fakticky „zákulisní šéf ligy“ a vyjednavač s přímým napojením na rozhodčí, a Václav Brabec jako majitel Baníku poslušně drží linii, Sparta zůstává jen stínem velké instituce. Její zástupce Dušan Svoboda je členem Ligového výboru, ale ve chvíli, kdy se rozhoduje o složení Výkonného výboru FAČR, o personálních změnách v komisích nebo o klíčových strategických směrech, hraje Sparta roli statisty.

Svoboda je dlouhodobě spojován s diplomatickým přístupem a vazbami do politického i podnikatelského světa. Ale právě v této éře, kdy fotbal čelí největší erozi důvěry od dob Berbra, bylo jeho mlčení ohlušující. Sparta sice nemlčí nahlas, ale její nečinnost umožnila jiným tiše přebrat moc. Výsledkem je realita, ve které jeden mocenský blok řídí, druhý přikyvuje – a třetí, kdysi nejsilnější značka českého fotbalu, stojí stranou.

Tohle není nový fotbal. To je starý fotbal v nové, ještě profesionálnější podobě. Zatímco Berbr byl reliktem minulosti, mužem sešitých notýsků a papírků, nový režim vládne přes PR agentury, síť loajálních influencerů, mediální vliv i dravé právníky. A všechno to začíná a končí u Jardy. Jen teď místo jedné hlavy máme rovnou tři – a všechny se navzájem kryjí.

Když byl Roman Berbr zadržen v říjnu 2020, mnozí si naivně mysleli, že český fotbal čeká katarze. Že po letech strachu, tichých dohod a obávaných výroků „musíme si promluvit v kuloárech“ přijde obroda. Ve skutečnosti se však nestalo nic jiného než výměna režiséra. Nový pán zákulisí, nový hlas ve sluchátku, nová barva klubového dresu. A s ním i noví spojenci – ochotní, disciplinovaní, přizpůsobiví.

Jaroslav Tvrdík došel po roce 2020 k poznání, že fotbal se bez Romana Berbra nezměnil – jense uprázdnila jeho židle. A tak se postavil do jejího čela. Aby ale vládl efektivně, potřeboval partnery. Vstříc mu vyšel muž, který měl se zákulisním provozem zkušenosti jako málokdo -Adolf Šádek z Plzně, dlouholetý funkcionář, který přežil všechny mocenské veletoče a vždycky si udržel svůj vliv. Třetím do party se stal Václav Brabec z Baníku – podnikatel, který sice vypadá jako umírněný muž kompromisu, ale v klíčových momentech stál vždy tam, kde bylo pohodlné stát. U vítězů.

Z této trojice vznikl nový mocenský blok. Neformálně se mu v zákulisí začalo říkat „mordorblok“ – pojmenování stejně výstižné jako cynické. Slavie přinesla kapitál, Plzeň know-how, Baník legitimitu. A společně si podmanili český fotbal – nejen sportovně, ale především strukturálně. Volby do Výkonného výboru? Hlasují ruku v ruce. Předseda FAČR? Prosadili Davida Trundu. Komise rozhodčích? Rozhodují si, kdo půjde a kdo přijde. Klíčové hlasování na LFA? Bez nich nic neprojde.

Kdo jim odporuje, je umlčen. Kdo se pokusí protestovat, ten je marginalizován. Sparta, tradičně největší soupeř Slavie, byla systematicky vytlačena z rozhodovacích struktur. Nejde jen o to, že v roce 2023-2024 neseděla ani v jedné z klíčových komisí. Jde o princip -hlasování jsou předem domluvená, karty rozdané. Zbývá jen hrát s těmi, které jste dostali. Kdo chce být slyšen, musí být loajální. A kdo loajální není, ten mlčí.

Tohle není demokratický fotbal. To je oligarchie v přímém přenosu. Kdysi šedé postavy jako Berbr operovaly potají. Dnes je tu místo toho PR-inženýrství, síť nastrčených profilů na sociálních sítích, kontrola médií a propracovaný lobbistický aparát. A co je nejhorší – většinaostatních klubů s tím mlčky souhlasí. Protože jim je pohodlněji, když mají „svůj klid“. Protože vědí, že pokud se postaví, přijdou o výhody. A tak mlčí. A přikyvují.

Jaroslav Tvrdík dnes nepotřebuje zrcadlo. On nepotřebuje ani oponenta. Stačí mu dva muži -Šádek a Brabec. Dva garanty toho, že se o moc nebude muset dělit. Tři kluboví bossové, tři ruce na kormidlu, jeden směr. A ten rozhodně nevede k transparentnosti nebo fair play.

Jaroslav Tvrdík by rád, abychom si jeho éru pamatovali podle čísel. Pět mistrovských titulů, postup do Ligy mistrů, úspěchy v Evropské lize, modernizovaný stadion, jeden z nejbohatších klubových rozpočtů v historii české ligy. Jenže co zůstane, když se z těchto čísel sloupne nátěr PR lesku?

Zůstane systém, který přežil Berbra – a možná ho v lecčem překonal. Slavia si po zatčení Romana Berbra připsala ještě jeden titul, ale pak už nevyhrála ani jednou. Ve chvíli, kdy se zhroutil systém podpory a tlaků na rozhodčí, skončila i dominance. Tři tituly v řadě přenechala dvakrát Spartě a jednou Plzni. Bez podpory temných zákulisních sil, na které se dlouho mohla spolehnout, se najednou ukázalo, že nestačí ani investice, ani Trpišovského genialita.

Opoziční hlasy jsou dnes systematicky umlčovány. Sparta byla fakticky vyhoštěna z exekutivy, Slovácko či Hradec mají jen dekorativní funkce. Moc drží rudá koalice – a tu nelze kritizovat bez následků. Fotbalová veřejnost si zvykla na to, že každý odpor je potlačen, každé nepohodlné jméno odsouzeno k marginalizaci.

Dědictví Jaroslava Tvrdíka není o titulech. Je to destrukce důvěry, oslabování systému brzd a protivah, a především bezprecedentní propojení politického, mediálního a sportovního vlivu. Nezanechal po sobě budoucnost, ale systém, který se opírá o loajalitu místo kompetence, o nátlak místo argumentu, a o strach místo respektu. Neodešel Berbr. Jen změnil jméno, logo a způsob komunikace. Temnota zůstává.

Ve světě Jaroslava Tvrdíka nejsou nezávislé rozhodčí struktury tolerovatelné. Potřebujete, aby se „věci děly“ — a když to nejde po dobrém, musí to jít silou. Právě tímto stylem se Tvrdík zapsal i do historie Komise rozhodčích. Konec Radka Příhody, předsedy, který si přes všechny slabiny uchovával alespoň zdání nezávislosti, začal nenápadně. Zákulisní schůzka, na které se podle kuloárních informací setkal s Tvrdíkem a Fouskem, znamenala konec jeho působení. Výsledek? Tichá výměna. Příhodu vystřídal Libor Kovařík.

Od té chvíle se z Komise rozhodčích stává jen další článkem mocenského řetězce. Není náhoda, že právě v této éře eskaluje i Tvrdíkova agresivní veřejná komunikace. Každý rozhodčí, který si dovolí pochybit proti Slavii, se stává terčem jeho twitterového účtu. Stačí jediný sporný výrok a předseda představenstva klubu vyjíždí do útoku – bez ohledu na následky. Nátlak na konkrétní osoby, veřejné výzvy, ironie, zesměšňování. Vše s jasným cílem: vytvořit atmosféru strachu.

Tvrdík se tak přestal ostýchat i před přímým zasahováním do nominací. V sezoně 2023/24 veřejně kritizuje výkon rozhodčího, zpochybňuje objektivitu komise a nepřímo vzkazuje, kdo by měl být delegován příště. A vedení FAČR? Mlčí. Komise? Ustupuje. V zemi, kde dříve vládla fotbalová mafie řízená Romanem Berbrem, dnes rozhodčí tančí podle not jiného šéfa -jen místo temných zasedání na stadionu v Plzni se hraje pod světly Twitteru a tiskových konferencí.

To nejděsivější však není samotný tlak. Je to fakt, že tento styl řízení – vyhrožování, veřejné pranýřování, vytváření „příběhů“ – se stal normou. Veřejnost si zvykla. Média opatrně mlčí. A český fotbal? Ten se propadá do nové verze berbrovského režimu. Jen se tentokrát nenosí kravaty a potkává se na hřištích. Tentokrát se nosí slávistický merch a všechno se řeší jedním tweetem.

V moderním českém fotbale nenajdeme mocnější zbraň, než je účet Jaroslava Tvrdíka na síti X (dříve Twitter). Zatímco většina ligových funkcionářů využívá sociální sítě k formálním gratulacím nebo krotkým PR výstupům, bývalý ministr a diplomat z něj učinil hlavní kanál své moci. Co zprvu působilo jako zmatené výlevy muže, který se neovládá, se po nástupu mediálního stratéga Jakuba Splavce proměnilo v promyšlenou, chladně řízenou a často bezskrupulózní kampaň. Cílem je jediná věc – kontrola nad veřejným narativem.

Tvrdík dnes na Twitteru nemluví. On tam vládne. Určuje, co je pravda a co lež. Koho je třeba pochválit a koho zničit. S naprostou lehkostí přisuzuje chyby rozhodčím, sugeruje existenci spiknutí, ukazuje na údajné „nepřátele Slavie“, ať už sedí v kanceláři FAČR, nebo píší pro sportovní redakce. V jedné osobě je soudcem, katem i komunikačním guruem. A když se někdo ozve? Okamžitě spustí kampaň. Oponent je zesměšněn, zpochybněn, označen za agenta Sparty nebo mediálního parazita. Přes noc se z něj stává veřejný nepřítel.

Celý tenhle arzenál ale nestojí jen na jednom účtu. Vedle hlavní linie komunikace existuje spleť dalších – zcela neoficiálních, ale loajálních. Účty influencerů, fanouškovských anonymů i rádoby datových analytiků vytvářejí falešný dojem plurality. Podle interních informací byla řada těchto profilů vytvořena přímo v okolí klubu, jiným stačí „pozvánka na pivo a lístek na derby“. Výsledkem je digitální armáda připravená na povel bránit červenobílou pravdu. A útočit na kohokoli, koho Jarda ukáže.

Jednou je to rozhodčí po nepísknuté penaltě, jindy sportovní novinář, který si dovolí napsat, že Slavia nepodala dobrý výkon. V extrému došlo i na útoky vůči vlastním hráčům – pokudnejsou loajální, nebo mají jiný názor, jsou veřejně poníženi. Vzpomínáte na Karafiáta? Na tweetové obraty kolem Lingra? Na vymezování se vůči samotnému trenérskému štábu? Všechny tyto epizody ukazují, že Twitter není doplňkem. Je to základní nástroj nátlaku. A zároveň obranný val, za kterým se schovává tvrdé jádro mocenské skupiny ovládající Slavii a skrze ni i fotbalové dění v zemi.

Tvrdíkův účet dnes není „jen Twitter“. Je to PR kancelář, disciplinární komise, lobbyistická platforma i osobní tribunál. A především – je to nástroj, který žádný jiný klub nemá. Protože žádný jiný klub nemá svého Jaroslava Tvrdíka.

Zatčení Romana Berbra v říjnu 2020 mělo být historickým mezníkem. Po letech, kdy se český fotbal zmítal v síti manipulací, ovlivňování rozhodčích a zákulisních dohod, přišla naděje, že konečně dojde na změnu. Fanoušci věřili v očištění, kluby se zaklínaly reformami, politici posílali signály, že temné časy skončily. Jenže zatímco veřejnost tleskala, v zákulisí už probíhal jiný proces. Ne očištění, ale přeskupení. A jeho architektem nebyl nikdo jiný než Jaroslav Tvrdík.

Zatímco Berbr byl svérázným produktem normalizačního modelu – spíš buldozer než stratég -Tvrdík přinesl nový styl ovládání fotbalu: sofistikovanější, digitální, mediálně krytý. Místo schůzek na pumpě přišly tweetovací kanonády. Místo přímých výhrůžek úřednická dominance ve strukturách. A místo jednoho muže systém tří. Zrodil se nový mocenský trojúhelník: Slavia-Plzeň-Baník. Tvrdík, Šádek, Brabec. Všichni tři s vlastními zájmy, ale s jedním společným cílem – mít fotbal pod kontrolou.

Tenhle nový kartel začal ovládnutím LFA. Kdo má ligu, má peníze. A kdo má peníze, má vliv. Následovalo důkladné prosazení vlastních lidí do Výkonného výboru FAČR. A nakonec volby v roce 2025, v nichž byl do čela asociace dosazen David Trunda – nenápadný, nevýrazný, ale právě proto ideální. Kandidát bez vlastního názoru, bez charismatu, ale s jedinou kvalifikací: byl loajální. Volby byly předem domluvené, Sparta vytlačená mimo. Poprvé v historii nezískala ani jedno místo ve Výkonném výboru. Slavia obsadila pozici sama za sebe i za Fousekovu platformu. Plzeň a Baník si dosadily svoje muže. Navenek demokracie. Uvnitř kartel.

Zásadní je i kontext sportovní. Slavia pod Trpišovským vyhrála tři ligové tituly za sebou -2019, 2020, 2021. V éře, kdy rozhodčí ovládal Berbr. Po jeho zatčení? Tři sezony bez titulu. Plzeň, dvakrát Sparta. Žádný rozhodčí ve sprše, žádné zvláštní penalty v závěrech, žádné přívětivé posuzování kontaktů ve vápně. Slavia rázem přestala dominovat. A to byl moment zlomu. Tvrdík pochopil, že bez přímého vlivu se vítězit nedá. A když už rozhodčí nefungují jako dřív, je potřeba změnit hru samotnou. Ne ovlivňovat zápasy. Ovlivňovat struktury, které o nich rozhodují.

O to důležitější byla Trundova volba. Navenek působil jako kompromis, ve skutečnosti byl ztělesněním nové verze berbrovského modelu. Ne okázalý diktátor, ale figurka. Skutečná moc se přesunula do Výkonného výboru – pod kontrolu tří klubů. Berbr měl pod palcem rozhodčí. Tvrdík má pod palcem celou asociaci. Rozdíl? Styl. Výsledek? Stejný.

Nový režim je mnohem odolnější vůči kritice. Komunikuje, vydává tiskové zprávy, slibuje změnu. Ale v praxi? Eliminace opozice. Odstavení Sparty, marginalizace menších klubů, zabetonovaná pravidla. Každý, kdo se vzepře, je umlčen – mediálně, politicky nebo strukturálně. Stačí se podívat na to, jak rychle zmizeli ti, kdo nesouhlasili. Jak se přehlíží incidenty, které by dřív vyvolaly skandál. Jak se vše točí kolem jednoho středu – sešívaného.

Po Berbrovi měl přijít nový začátek. Místo toho přišla nová temnota. Vyleštěná, uhlazená, ale o to nebezpečnější. Fotbal už není řízen jedním mafiánem. Dnes ho řídí aliance. S logem Slavie na čele. A s Jaroslavem Tvrdíkem jako králem ve stínu.

Když se v prosinci 2017 konaly volby do výkonného výboru FAČR, Jaroslav Tvrdík se pasoval do role revolucionáře. Otevřeně se postavil proti Romanu Berbrovi, muži, jehož jméno bylo v českém fotbale synonymem pro strach, ovládání rozhodčích a zákulisní vliv. Tvrdík proti němu zorganizoval „opoziční hlas“, vyzýval ke změně poměrů a na Twitteru se stylizoval do hrdiny, který bude čistit stůl. Přesvědčil veřejnost, část klubů a možná i sám sebe, že je na správné straně dějin. Jenže zatímco na povrchu probíhalo divadlo vzdoru, v zákulisí už se chystala úplně jiná hra.

V následujících letech totiž přišla fáze, kterou bychom mohli nazvat „strategická tolerance“. Slavia pod vedením Tvrdíka vyhrála titul v roce 2019 a postupovala v evropských soutěžích, zatímco Roman Berbr nadále ovládal rozhodčí a velkou část fotbalového aparátu. V policejních odposleších, které později pronikly na veřejnost, zaznívají jména jako Jan Nezmar či Jiří Bílek, tehdejší vrcholní představitelé sportovní sekce Slavie. Nezmar byl zachycen, jak s Berbrem komunikuje o „milionu eur za titul“. A nejen to – podle spisů se měl také vyjadřovat urážlivě k tmavým hráčům v týmu, což kromě korupčních náznaků dodává případu i rasistický odstín.

Zlomovým momentem pro porozumění skutečné role Slavie ve druhé polovině éry Romana Berbra nejsou tiskové konference ani teatrální prohlášení Jaroslava Tvrdíka. Jsou jím policejní odposlechy. Ty zachycují nejen obvyklé podezřelé – Rogoze, Berbra, rozhodčí –, ale i lidi z vrcholných struktur klubu z Edenu. Záznamy, které pronikly na veřejnost, totiž usvědčují Slavii z tichého přitakání systému, který se navenek snažila kritizovat.

Ve zvlášť citovaném rozhovoru s vyšetřovateli se Jan Nezmar, tehdejší sportovní ředitel Slavie, pokusil svou roli v systému bagatelizovat, ale nakonec přiznal klíčové:

„Na červenou jsem nikdy nejezdil. Ale na oranžovou? To jo. Jako většina. Kvůli tomu jsem taky odešel.“

Bylo to bezmála přiznání. Tiché, rozpačité, ale výmluvné. V prostředí, kde „červená“ znamenala aktivní korupci a „oranžová“ vědomou toleranci, to nebylo nic jiného než potvrzení vědomého přehlížení manipulací ve jménu sportovního úspěchu.

Ještě závažnější je však jméno Jiřího Bílka. Odposlechy zachytily jeho komunikaci s Romanem Rogozem, pravou rukou Berbra pro byznys v regionálních soutěžích. Spolu řešili „ochranu hráčů rozhodčími“, budování farmářského týmu pro Slavii (padla zmínka o Vlašimi) a možnosti ovlivňování skrze systém výhod a vazeb. Rogoz přímo hovoří o tom, jak „Bílek ví, jak to chodí“, a že „když se to udělá chytře, všichni budou spokojení“. Nešlo o jednorázové pokusy. Šlo o plán.

Etická komise FAČR sice oznámila prošetření rolí lidí ze Slavie, ale vše vyšumělo do ztracena. Kauza nikdy neskončila oficiálním závěrem. Nezmar odešel v tichosti. Bílek mezitím povýšil. A Jaroslav Tvrdík? Ten se od všeho distancoval, jako by s tím neměl nic společného. Přitom právě on celou dobu tahal za páky. Nezmar i Bílek byli jeho nejbližší lidé. Kdyby chtěl jít opravdu proti Berbrovi, nebyli by tam, kde byli. Nešlo o chybu systému. Šlo o jeho logické pokračování – s novými aktéry, ale stejným cílem: ovládnout fotbal jakýmikoli prostředky.

Tvrdík se k těmto odhalením nikdy důrazně nepostavil. Místo toho mlžil, relativizoval a zdůrazňoval, že on sám se žádného pochybení nedopustil. Jako by snad v klubu nikdo nevěděl, co dělají jejich nejbližší spolupracovníci. V době, kdy bylo jasné, že spolupráce s Berbrem v zákulisí přináší výhody, slávistický management mlčel. A v roce 2020, poté co Slavia opět triumfovala v lize, se z klubových zdrojů ozývala slova „děkujeme za titul“. Směrem k Berbrovi. Ano, tomu Berbrovi, kterého ještě před dvěma lety Tvrdík nazýval hrozbou pro fotbal.

Celé to působilo jako scénář politického dramatu. Hrdina z první scény se ukazuje být jen další loutkou na jevišti. Jaroslav Tvrdík se z protivníka stal spoluhráčem. A když byl Roman Berbr na podzim 2020 konečně zatčen, Slavia už měla od něj to, co potřebovala. Tituly, vliv, síť kontaktů. Policejní zásah byl mediální bomba – ale ve vršovickém Edenu nezůstal kámen na kameni. Nastal přechod k vlastnímu mocenskému systému, v němž už Berbra nebylo třeba. Byl vyčerpán. A mohl být odhozen.

Tvrdík v té době dávno přestal být postavou, která bojuje za změnu poměrů. Naopak – stal se jejich garantem. Hrál na všechny strany. Když to šlo, útočil. Když se to hodilo, spolupracoval. Když bylo třeba, mlčel. A když šlo do tuhého, stál už o krok dál, připraven zradit spojence a vyprávět nový příběh. Byl to oportunismus v nejčistší podobě. A zároveň další ukázka toho, že v českém fotbale neexistuje morálka. Jen výsledek. A ten se v éře Jaroslava Tvrdíka vždycky hodil právě jemu.

Tvrdíkova éra v Edenu nezačala vizí. Začala výbuchem. Už první měsíce pod jeho vedením ukázaly, že když přijde na morálku, hranice jsou jen iluzí. Prvním mementem byla kauza z února 2016. Slavia tehdy hrála v Jihlavě a místo analýzy zápasu se mezi fanoušky začala šířit podezření: v šatně rozhodčích se měly objevit obálky – údajně s pěti tisíci eury uvnitř. Zazněla jména, šeptalo se o zákulisních hrách. Předseda FAČR Miroslav Pelta, tehdy ještě formálně v čele českého fotbalu, měl informace o obsahu a původu obálek. Ale nic se nestalo. Všechno zmizelo pod kobercem, jak to tehdy uměl jen Roman Berbr. Situace se „vyžehlila“. Nikdo nebyl potrestán. Nikdo nevysvětloval. A vše nasvědčuje tomu, že ani nikdo neměl.

Co tehdy rozčílilo i samotné fanoušky Slavie, nebylo ani tak to, že by jejich klub měl výhodu. Ale spíš to, že se tím vůbec někdo zabýval. Na Twitteru se ozývali slávističtí influenceři, včetně známého Strašáka, který celou situaci komentoval s nevolí. “Takto nechceme vyhrávat.” A to byl jen začátek. Tvrdík se nikde veřejně neobhajoval, nikde nevystoupil, nikde nevysvětlil. Mlčel. A když se mlčí dostatečně dlouho, stává se z podezření standard. Klub, který měl být symbolem nového začátku, byl v tu chvíli už součástí starého systému – jen v nové, upravené verzi s čínským kabátem.

Další událostí, která definitivně ukázala, jakým způsobem bude Tvrdík fotbal řídit, byla přestupová fraška kolem Josefa Šurala. Tehdejší hvězda Liberce a reprezentant měla na stole nabídku od Slavie – nabídku, kterou vedení klubu prezentovalo jako „maximální“. Tvrdík, nadšený z myšlenky, že přetáhne klíčového hráče do Edenu, šel do mediální války. Na Twitteru psal o jednáních, komentoval rozhodnutí hráče, sdílel nabídky. V přímém přenosu rozebíral, kdo je férový a kdo ne. Jenže Šural si nakonec vybral Spartu – a veřejně uvedl, že se přetahované účastnil jen jeho agent, nikoliv on sám. Cítil se zneužit. Slavia byla za klauna. A Tvrdík? Místo reflexe přišla další vlna výmluv.

Tato epizoda byla mikroskopem, pod kterým šlo jasně rozeznat strukturu Tvrdíkova stylu. Předběhnout ostatní. Vyprávět vlastní verzi příběhu. A když to nevyjde? Umlčet. Zapomenout. Vymazat. V případě Šurala se ukázala hluboká nekompetence, neschopnost vést profesionální jednání a naprosté nepochopení mediálního prostoru. A přesto byl Tvrdík v očích fanoušků stále hrdina. Křičel na Twitteru, mluvil o „neúctě“, vytvářel dojem, že Slavia je obětí. Přitom všechno, co se tehdy stalo, bylo dílem jeho vlastního neukázněného ega.

A právě v těchto dvou případech – obálky v Jihlavě a Šural – se vykreslil obraz Jaroslava Tvrdíka ne jako manažera, ale jako demiurga chaosu. Muže, který přišel do fotbalu s image zachránce, ale v praxi od prvních dní ukazoval, že pravidla platí jen pro slabší. Že za výsledky se nemusí platit kompetencí, ale jen správnou dohodou s těmi, kdo mají skutečnou moc. A když už to nevyjde, postačí přebít narrativem. Pokud měl český fotbal šanci na skutečný restart, právě v té době se jí zbavil. A vyměnil ji za prázdné obálky a přestupové frašky.

Rok 2017 se stal přelomovým. Tvrdík už tehdy dávno nebyl jen tváří čínských peněz v českém fotbale. V tom roce padla poslední vnitřní pojistka. Jiří Šimáně, podnikatel, který měl být českým partnerem čínské CEFC ve Slavii, odchází z vedení klubu. Oficiálně kvůli rozdílným představám o směřování. Neoficiálně proto, že nechtěl být jen figurkou na fotografiích s vlajkami a vidinou silových her v zákulisí. Ve chvíli, kdy Šimáně zmizel, Slavia se definitivně změnila – z klubu se stala struktura, ve které měl vše pod kontrolou jeden muž. Jaroslav Tvrdík.

Záhy přišla sportovní euforie. Slavia získala titul v sezóně 2016/17, první po dlouhých osmi letech. Pod vedením trenéra Jaroslava Šilhavého, muže, který přinesl klidu víc než emocí, klub dosáhl na vrchol. Jenže zatímco fanoušci slavili, v zákulisí už probíhaly přestavby hlubší než výměna lavičky. Byl to titul, kterému by se dalo věřit – kdyby nepřišel ruku v ruce s tím, co se odehrávalo mimo trávník. Mocenské posuny v rámci FAČR, opatrné výměny ve vedení Slavie, a hlavně: zásadní proměna komunikace. Klub se přestal chovat jako sportovní instituce a začal vystupovat jako korporace s ideologií. Tvářemi byli hráči. Ale hlas měl jen jeden.

Tím hlasem byl Tvrdík. Mluvil o každém přestupu, děkoval za každé vítězství, naznačoval zradu při každé prohře. A co bylo dřív doménou tiskového oddělení, začalo vycházet přímo z jeho účtu na Twitteru. Zprávy o příchodech hráčů, sestavy, pozvánky, vyjádření ke kauzám – vše prošlo přes něj. Slavia už nebyla klubem, byla nástrojem. Byl to klub, kde Jarda mluví. A Čína řídí.

Právě propojení s CEFC dalo celé této mašinérii ještě temnější rozměr. CEFC byla v té době firmou s neprůhlednou strukturou, která krachovala na zahraničních trzích a byla vyšetřována v USA i Číně. Přesto měla v Praze dveře otevřené dokořán – i díky Tvrdíkovi. Ten si udržoval image diplomata, který do českého fotbalu přinesl stabilitu. Ve skutečnosti ale pouze nasadil masku stability na systém, který byl řízen loajalitou, kontrolou a PR. Co tehdy připomínalo ekonomickou záchranu Slavie, bylo ve skutečnosti začátkem éry naprostého centralismu. Klubu, kde rozhoduje jeden člověk. Kde se každé rozhodnutí rodí za zavřenými dveřmi – a následně se prezentuje jako vítězství lidu.

Tak se z Jaroslava Tvrdíka stal rudý monarcha. Nevolený, nekritizovatelný, všudypřítomný. Zatímco fanoušci v Edenu zpívali oslavné chorály a hráči slavili titul, v útrobách stadionu už bylo jasno. To nejde o sport. Jde o moc. A ten, kdo ji má, je ochoten pro ni udělat cokoliv.

Deset let Jaroslava Tvrdíka ve fotbale není příběhem o úspěchu, ale o systematickém ovládnutí celého prostředí. Z outsidera s čínským kapitálem se stal bezskrupulózní vládce, který ovlivňuje rozhodčí, ovládá klíčové instituce a buduje mocenský blok s Adolfem Šádkem a Václavem Brabcem. Za fasádou titulů a evropských úspěchů se skrývá toxická směs populismu, zákulisních dohod a nátlaku. Tvrdíkův příběh není o fotbale – je to kronika temna, která rozkládá důvěru v český sport zevnitř.

Jaroslav Tvrdík je produktem světa, kde moc znamená víc než kompetence a loajalita víc než výsledky. Svou kariéru začal v osmnácti letech, když vstoupil do Komunistické strany Československa. To samo o sobě není zločin – ale v kombinaci s tím, co následovalo, to tvoří vzorec. Po roce 1989 okamžitě přeplul do ČSSD, kde se vyšvihl až na post ministra obrany. Přežil všechno – pády vlád, změny režimů, vnitrostranické převraty – a vždycky se nějak udržel nad hladinou. Ne díky schopnostem. Ale díky talentu být ve správný moment u správného stolu.

Z ministerského křesla pak zamířil do Českých aerolinií, kde zanechal stopu především v účetních uzávěrkách. Legendární jsou jeho megalomanské nákupy letadel, zatímco firma krvácela a zaměstnanci doufali v důstojné platy. Finální účet? Zadlužená státní firma, ze které se pod jeho vedením stalo torzo. Přesto přežil i tento debakl – jako vždy. Tentokrát už ne v barvách státu, ale s novými přáteli: v roce 2015 se stal evropskou tváří CEFC, čínské investiční skupiny, která byla stejně neprůhledná jako její vlastnická struktura.

CEFC se netajila ambicemi. Chtěla ovládnout českou energetiku, média, nemovitosti – a především fotbal. Tvrdík byl klíčovým emisarem tohoto plánu. Díky němu CEFC převzala SK Slavia Praha a začala klub pumpovat penězi, o jejichž původu se nikdy veřejně nemluvilo. Byly to peníze z ropy? Z čínské státní kasy? Z politického zadání? Nikdo neví – a nikdo se tehdy neptal. Všichni viděli jen přestupy, nové dresy, opravený stadion. Bylo to jako zázrak. Jenže jako u každého zázraku i tady šlo spíš o iluzionismus než o skutečné uzdravení.

Už samotné CV Jaroslava Tvrdíka mělo být pro jakékoli prostředí varováním. Politik se zázemím v totalitní straně, bývalý státní manažer bez výsledků, muž navázaný na čínské investice a neprůhledné toky peněz. Přesto ho český fotbal přijal s otevřenou náručí. Nikdo se neptal, co přináší – důležité bylo, že přináší. V té chvíli se začal psát příběh, který se později ukáže být méně o sportu a více o moci, vlivu a ovládnutí celého ekosystému českého fotbalu. Vstup do Slavie byl jen první krok.

Zoufalá Slavia v troskách, Tvrdík cítí příležitost

V Edenu zuřila krize. Slavia byla v troskách – zadlužená, bez perspektivy, bez sportovní budoucnosti. A právě tam, v ideální kombinaci zoufalství a tradice, našel Jaroslav Tvrdík svou příležitost. Společně s čínskou firmou CEFC a českým podnikatelem Jiřím Šimáněm vstoupil do klubu v září 2015. Zpočátku působil jako mediátor, tvář investice, prostředník mezi Východem a Vršovicemi. Jenže záhy se ukázalo, že nejde o žádné partnerství, ale o postupné převzetí.

Už v roce 2016 se začaly ukazovat obrysy nové éry. CEFC postupně vytlačila Šimáněho, který na jaře 2017 definitivně opustil klub, a s ním i poslední zbytky samostatného rozhodování. Slavia se stala firmou. A jejím generálním ředitelem – nejen formálně, ale i fakticky – byl Tvrdík. Začal kupovat hráče, stavět značku, psát tweety. Stadion už nebyl chrámem, ale billboardem. Kabina nebyla místem, kde rozhoduje trenér, ale power pointem řízeným z kanceláře. A výsledky? Na hřišti začala Slavia růst. Ale co bylo pod povrchem, mělo časem vyrůst v systémovou hnilobu.

Slavia se tak stala plánem B, který se proměnil ve scénář A+. Nešlo o klub. Šlo o platformu. O prostředek k tomu, aby se z Tvrdíka stal vládce celého fotbalu. Pokračovalo to miliardami z netransparentního kapitálu. A vyvrcholilo absolutním ovládnutím Edenu – včetně stadionu, lidí, PR a svědomí. Tvrdík vtrhl do fotbalu ne proto, aby ho zlepšil, ale aby ho konečně ovládl. A právě Slavia mu k tomu podala klíče.