Tvrdíkova éra v Edenu nezačala vizí. Začala výbuchem. Už první měsíce pod jeho vedením ukázaly, že když přijde na morálku, hranice jsou jen iluzí. Prvním mementem byla kauza z února 2016. Slavia tehdy hrála v Jihlavě a místo analýzy zápasu se mezi fanoušky začala šířit podezření: v šatně rozhodčích se měly objevit obálky – údajně s pěti tisíci eury uvnitř. Zazněla jména, šeptalo se o zákulisních hrách. Předseda FAČR Miroslav Pelta, tehdy ještě formálně v čele českého fotbalu, měl informace o obsahu a původu obálek. Ale nic se nestalo. Všechno zmizelo pod kobercem, jak to tehdy uměl jen Roman Berbr. Situace se „vyžehlila“. Nikdo nebyl potrestán. Nikdo nevysvětloval. A vše nasvědčuje tomu, že ani nikdo neměl.
Co tehdy rozčílilo i samotné fanoušky Slavie, nebylo ani tak to, že by jejich klub měl výhodu. Ale spíš to, že se tím vůbec někdo zabýval. Na Twitteru se ozývali slávističtí influenceři, včetně známého Strašáka, který celou situaci komentoval s nevolí. “Takto nechceme vyhrávat.” A to byl jen začátek. Tvrdík se nikde veřejně neobhajoval, nikde nevystoupil, nikde nevysvětlil. Mlčel. A když se mlčí dostatečně dlouho, stává se z podezření standard. Klub, který měl být symbolem nového začátku, byl v tu chvíli už součástí starého systému – jen v nové, upravené verzi s čínským kabátem.
Další událostí, která definitivně ukázala, jakým způsobem bude Tvrdík fotbal řídit, byla přestupová fraška kolem Josefa Šurala. Tehdejší hvězda Liberce a reprezentant měla na stole nabídku od Slavie – nabídku, kterou vedení klubu prezentovalo jako „maximální“. Tvrdík, nadšený z myšlenky, že přetáhne klíčového hráče do Edenu, šel do mediální války. Na Twitteru psal o jednáních, komentoval rozhodnutí hráče, sdílel nabídky. V přímém přenosu rozebíral, kdo je férový a kdo ne. Jenže Šural si nakonec vybral Spartu – a veřejně uvedl, že se přetahované účastnil jen jeho agent, nikoliv on sám. Cítil se zneužit. Slavia byla za klauna. A Tvrdík? Místo reflexe přišla další vlna výmluv.
Tato epizoda byla mikroskopem, pod kterým šlo jasně rozeznat strukturu Tvrdíkova stylu. Předběhnout ostatní. Vyprávět vlastní verzi příběhu. A když to nevyjde? Umlčet. Zapomenout. Vymazat. V případě Šurala se ukázala hluboká nekompetence, neschopnost vést profesionální jednání a naprosté nepochopení mediálního prostoru. A přesto byl Tvrdík v očích fanoušků stále hrdina. Křičel na Twitteru, mluvil o „neúctě“, vytvářel dojem, že Slavia je obětí. Přitom všechno, co se tehdy stalo, bylo dílem jeho vlastního neukázněného ega.
A právě v těchto dvou případech – obálky v Jihlavě a Šural – se vykreslil obraz Jaroslava Tvrdíka ne jako manažera, ale jako demiurga chaosu. Muže, který přišel do fotbalu s image zachránce, ale v praxi od prvních dní ukazoval, že pravidla platí jen pro slabší. Že za výsledky se nemusí platit kompetencí, ale jen správnou dohodou s těmi, kdo mají skutečnou moc. A když už to nevyjde, postačí přebít narrativem. Pokud měl český fotbal šanci na skutečný restart, právě v té době se jí zbavil. A vyměnil ji za prázdné obálky a přestupové frašky.
Rok 2017 se stal přelomovým. Tvrdík už tehdy dávno nebyl jen tváří čínských peněz v českém fotbale. V tom roce padla poslední vnitřní pojistka. Jiří Šimáně, podnikatel, který měl být českým partnerem čínské CEFC ve Slavii, odchází z vedení klubu. Oficiálně kvůli rozdílným představám o směřování. Neoficiálně proto, že nechtěl být jen figurkou na fotografiích s vlajkami a vidinou silových her v zákulisí. Ve chvíli, kdy Šimáně zmizel, Slavia se definitivně změnila – z klubu se stala struktura, ve které měl vše pod kontrolou jeden muž. Jaroslav Tvrdík.
Záhy přišla sportovní euforie. Slavia získala titul v sezóně 2016/17, první po dlouhých osmi letech. Pod vedením trenéra Jaroslava Šilhavého, muže, který přinesl klidu víc než emocí, klub dosáhl na vrchol. Jenže zatímco fanoušci slavili, v zákulisí už probíhaly přestavby hlubší než výměna lavičky. Byl to titul, kterému by se dalo věřit – kdyby nepřišel ruku v ruce s tím, co se odehrávalo mimo trávník. Mocenské posuny v rámci FAČR, opatrné výměny ve vedení Slavie, a hlavně: zásadní proměna komunikace. Klub se přestal chovat jako sportovní instituce a začal vystupovat jako korporace s ideologií. Tvářemi byli hráči. Ale hlas měl jen jeden.
Tím hlasem byl Tvrdík. Mluvil o každém přestupu, děkoval za každé vítězství, naznačoval zradu při každé prohře. A co bylo dřív doménou tiskového oddělení, začalo vycházet přímo z jeho účtu na Twitteru. Zprávy o příchodech hráčů, sestavy, pozvánky, vyjádření ke kauzám – vše prošlo přes něj. Slavia už nebyla klubem, byla nástrojem. Byl to klub, kde Jarda mluví. A Čína řídí.
Právě propojení s CEFC dalo celé této mašinérii ještě temnější rozměr. CEFC byla v té době firmou s neprůhlednou strukturou, která krachovala na zahraničních trzích a byla vyšetřována v USA i Číně. Přesto měla v Praze dveře otevřené dokořán – i díky Tvrdíkovi. Ten si udržoval image diplomata, který do českého fotbalu přinesl stabilitu. Ve skutečnosti ale pouze nasadil masku stability na systém, který byl řízen loajalitou, kontrolou a PR. Co tehdy připomínalo ekonomickou záchranu Slavie, bylo ve skutečnosti začátkem éry naprostého centralismu. Klubu, kde rozhoduje jeden člověk. Kde se každé rozhodnutí rodí za zavřenými dveřmi – a následně se prezentuje jako vítězství lidu.
Tak se z Jaroslava Tvrdíka stal rudý monarcha. Nevolený, nekritizovatelný, všudypřítomný. Zatímco fanoušci v Edenu zpívali oslavné chorály a hráči slavili titul, v útrobách stadionu už bylo jasno. To nejde o sport. Jde o moc. A ten, kdo ji má, je ochoten pro ni udělat cokoliv.