Deset let Jaroslava Tvrdíka ve fotbale není příběhem o úspěchu, ale o systematickém ovládnutí celého prostředí. Z outsidera s čínským kapitálem se stal bezskrupulózní vládce, který ovlivňuje rozhodčí, ovládá klíčové instituce a buduje mocenský blok s Adolfem Šádkem a Václavem Brabcem. Za fasádou titulů a evropských úspěchů se skrývá toxická směs populismu, zákulisních dohod a nátlaku. Tvrdíkův příběh není o fotbale – je to kronika temna, která rozkládá důvěru v český sport zevnitř.
Jaroslav Tvrdík je produktem světa, kde moc znamená víc než kompetence a loajalita víc než výsledky. Svou kariéru začal v osmnácti letech, když vstoupil do Komunistické strany Československa. To samo o sobě není zločin – ale v kombinaci s tím, co následovalo, to tvoří vzorec. Po roce 1989 okamžitě přeplul do ČSSD, kde se vyšvihl až na post ministra obrany. Přežil všechno – pády vlád, změny režimů, vnitrostranické převraty – a vždycky se nějak udržel nad hladinou. Ne díky schopnostem. Ale díky talentu být ve správný moment u správného stolu.
Z ministerského křesla pak zamířil do Českých aerolinií, kde zanechal stopu především v účetních uzávěrkách. Legendární jsou jeho megalomanské nákupy letadel, zatímco firma krvácela a zaměstnanci doufali v důstojné platy. Finální účet? Zadlužená státní firma, ze které se pod jeho vedením stalo torzo. Přesto přežil i tento debakl – jako vždy. Tentokrát už ne v barvách státu, ale s novými přáteli: v roce 2015 se stal evropskou tváří CEFC, čínské investiční skupiny, která byla stejně neprůhledná jako její vlastnická struktura.
CEFC se netajila ambicemi. Chtěla ovládnout českou energetiku, média, nemovitosti – a především fotbal. Tvrdík byl klíčovým emisarem tohoto plánu. Díky němu CEFC převzala SK Slavia Praha a začala klub pumpovat penězi, o jejichž původu se nikdy veřejně nemluvilo. Byly to peníze z ropy? Z čínské státní kasy? Z politického zadání? Nikdo neví – a nikdo se tehdy neptal. Všichni viděli jen přestupy, nové dresy, opravený stadion. Bylo to jako zázrak. Jenže jako u každého zázraku i tady šlo spíš o iluzionismus než o skutečné uzdravení.
Už samotné CV Jaroslava Tvrdíka mělo být pro jakékoli prostředí varováním. Politik se zázemím v totalitní straně, bývalý státní manažer bez výsledků, muž navázaný na čínské investice a neprůhledné toky peněz. Přesto ho český fotbal přijal s otevřenou náručí. Nikdo se neptal, co přináší – důležité bylo, že přináší. V té chvíli se začal psát příběh, který se později ukáže být méně o sportu a více o moci, vlivu a ovládnutí celého ekosystému českého fotbalu. Vstup do Slavie byl jen první krok.
Zoufalá Slavia v troskách, Tvrdík cítí příležitost
V Edenu zuřila krize. Slavia byla v troskách – zadlužená, bez perspektivy, bez sportovní budoucnosti. A právě tam, v ideální kombinaci zoufalství a tradice, našel Jaroslav Tvrdík svou příležitost. Společně s čínskou firmou CEFC a českým podnikatelem Jiřím Šimáněm vstoupil do klubu v září 2015. Zpočátku působil jako mediátor, tvář investice, prostředník mezi Východem a Vršovicemi. Jenže záhy se ukázalo, že nejde o žádné partnerství, ale o postupné převzetí.
Už v roce 2016 se začaly ukazovat obrysy nové éry. CEFC postupně vytlačila Šimáněho, který na jaře 2017 definitivně opustil klub, a s ním i poslední zbytky samostatného rozhodování. Slavia se stala firmou. A jejím generálním ředitelem – nejen formálně, ale i fakticky – byl Tvrdík. Začal kupovat hráče, stavět značku, psát tweety. Stadion už nebyl chrámem, ale billboardem. Kabina nebyla místem, kde rozhoduje trenér, ale power pointem řízeným z kanceláře. A výsledky? Na hřišti začala Slavia růst. Ale co bylo pod povrchem, mělo časem vyrůst v systémovou hnilobu.
Slavia se tak stala plánem B, který se proměnil ve scénář A+. Nešlo o klub. Šlo o platformu. O prostředek k tomu, aby se z Tvrdíka stal vládce celého fotbalu. Pokračovalo to miliardami z netransparentního kapitálu. A vyvrcholilo absolutním ovládnutím Edenu – včetně stadionu, lidí, PR a svědomí. Tvrdík vtrhl do fotbalu ne proto, aby ho zlepšil, ale aby ho konečně ovládl. A právě Slavia mu k tomu podala klíče.