Když byl zatčen Roman Berbr, vypadalo to, že se český fotbal konečně nadechne ke změně. Místo toho přišel nový režim – tentokrát v barvách červenobílé Slavie, modrobílé Plzně a černobílého Baníku. Vznikl triumvirát moci, který navenek působí jako spojenectví tří různých klubových světů, ale uvnitř je pevně semknut okolo jediného cíle – totální dominance.
Jaroslav Tvrdík, Adolf Šádek a Václav Brabec. Tři muži, tři kluby, jedna strategie. První -politický manipulátor, který se nebojí ničeho a nikoho, operuje v zákulisí stejně obratně jako na Twitteru. Druhý – „kmotr“ z Plzně, jehož vliv přežil všechny režimy. Třetí – zdánlivě umírněný podnikatel, který ale s gustem legitimizuje to, co se děje. Spolu tvoří blok, který rozhoduje o tom, kdo bude řídit asociaci, kdo povede LFA, kdo bude šéfem komise rozhodčích, a hlavně – kdo vyhraje.
Prostor pro opozici? Žádný. Sparta, která bývala součástí mocenské rovnice, je dnes systematicky vytlačována. Nejde jen o rozhodování ve výkonném výboru, ale i o mediální vliv, zákulisní dohodování i sportovní výhody. Pokud se klub nepřidá k této trojici, je odsouzen stát opodál – bez informací, bez hlasu, bez moci. I proto Trundova volba předsedou FAČR v roce 2025 proběhla s naprostou samozřejmostí. Rozhodovalo se dávno předem – a ne na volební valné hromadě.
Když Jaroslav Tvrdík rozjel svou politiku „řízeného fotbalu“, rychle pochopil, že k vládě nestačí silná Slavia. Je potřeba spojenců. A tak vznikl mocenský blok, který dnes ovládá český fotbal: Slavia, Plzeň a Baník. V zákulisí mu říkají „mordorblok“. Ne kvůli sympatiím, ale proto, jak temně se do něj promítá snaha o totální kontrolu.
Zatímco Adolf Šádek si udržuje vlivné postavení coby fakticky „zákulisní šéf ligy“ a vyjednavač s přímým napojením na rozhodčí, a Václav Brabec jako majitel Baníku poslušně drží linii, Sparta zůstává jen stínem velké instituce. Její zástupce Dušan Svoboda je členem Ligového výboru, ale ve chvíli, kdy se rozhoduje o složení Výkonného výboru FAČR, o personálních změnách v komisích nebo o klíčových strategických směrech, hraje Sparta roli statisty.
Svoboda je dlouhodobě spojován s diplomatickým přístupem a vazbami do politického i podnikatelského světa. Ale právě v této éře, kdy fotbal čelí největší erozi důvěry od dob Berbra, bylo jeho mlčení ohlušující. Sparta sice nemlčí nahlas, ale její nečinnost umožnila jiným tiše přebrat moc. Výsledkem je realita, ve které jeden mocenský blok řídí, druhý přikyvuje – a třetí, kdysi nejsilnější značka českého fotbalu, stojí stranou.
Tohle není nový fotbal. To je starý fotbal v nové, ještě profesionálnější podobě. Zatímco Berbr byl reliktem minulosti, mužem sešitých notýsků a papírků, nový režim vládne přes PR agentury, síť loajálních influencerů, mediální vliv i dravé právníky. A všechno to začíná a končí u Jardy. Jen teď místo jedné hlavy máme rovnou tři – a všechny se navzájem kryjí.
Když byl Roman Berbr zadržen v říjnu 2020, mnozí si naivně mysleli, že český fotbal čeká katarze. Že po letech strachu, tichých dohod a obávaných výroků „musíme si promluvit v kuloárech“ přijde obroda. Ve skutečnosti se však nestalo nic jiného než výměna režiséra. Nový pán zákulisí, nový hlas ve sluchátku, nová barva klubového dresu. A s ním i noví spojenci – ochotní, disciplinovaní, přizpůsobiví.
Jaroslav Tvrdík došel po roce 2020 k poznání, že fotbal se bez Romana Berbra nezměnil – jense uprázdnila jeho židle. A tak se postavil do jejího čela. Aby ale vládl efektivně, potřeboval partnery. Vstříc mu vyšel muž, který měl se zákulisním provozem zkušenosti jako málokdo -Adolf Šádek z Plzně, dlouholetý funkcionář, který přežil všechny mocenské veletoče a vždycky si udržel svůj vliv. Třetím do party se stal Václav Brabec z Baníku – podnikatel, který sice vypadá jako umírněný muž kompromisu, ale v klíčových momentech stál vždy tam, kde bylo pohodlné stát. U vítězů.
Z této trojice vznikl nový mocenský blok. Neformálně se mu v zákulisí začalo říkat „mordorblok“ – pojmenování stejně výstižné jako cynické. Slavie přinesla kapitál, Plzeň know-how, Baník legitimitu. A společně si podmanili český fotbal – nejen sportovně, ale především strukturálně. Volby do Výkonného výboru? Hlasují ruku v ruce. Předseda FAČR? Prosadili Davida Trundu. Komise rozhodčích? Rozhodují si, kdo půjde a kdo přijde. Klíčové hlasování na LFA? Bez nich nic neprojde.
Kdo jim odporuje, je umlčen. Kdo se pokusí protestovat, ten je marginalizován. Sparta, tradičně největší soupeř Slavie, byla systematicky vytlačena z rozhodovacích struktur. Nejde jen o to, že v roce 2023-2024 neseděla ani v jedné z klíčových komisí. Jde o princip -hlasování jsou předem domluvená, karty rozdané. Zbývá jen hrát s těmi, které jste dostali. Kdo chce být slyšen, musí být loajální. A kdo loajální není, ten mlčí.
Tohle není demokratický fotbal. To je oligarchie v přímém přenosu. Kdysi šedé postavy jako Berbr operovaly potají. Dnes je tu místo toho PR-inženýrství, síť nastrčených profilů na sociálních sítích, kontrola médií a propracovaný lobbistický aparát. A co je nejhorší – většinaostatních klubů s tím mlčky souhlasí. Protože jim je pohodlněji, když mají „svůj klid“. Protože vědí, že pokud se postaví, přijdou o výhody. A tak mlčí. A přikyvují.
Jaroslav Tvrdík dnes nepotřebuje zrcadlo. On nepotřebuje ani oponenta. Stačí mu dva muži -Šádek a Brabec. Dva garanty toho, že se o moc nebude muset dělit. Tři kluboví bossové, tři ruce na kormidlu, jeden směr. A ten rozhodně nevede k transparentnosti nebo fair play.
Jaroslav Tvrdík by rád, abychom si jeho éru pamatovali podle čísel. Pět mistrovských titulů, postup do Ligy mistrů, úspěchy v Evropské lize, modernizovaný stadion, jeden z nejbohatších klubových rozpočtů v historii české ligy. Jenže co zůstane, když se z těchto čísel sloupne nátěr PR lesku?
Zůstane systém, který přežil Berbra – a možná ho v lecčem překonal. Slavia si po zatčení Romana Berbra připsala ještě jeden titul, ale pak už nevyhrála ani jednou. Ve chvíli, kdy se zhroutil systém podpory a tlaků na rozhodčí, skončila i dominance. Tři tituly v řadě přenechala dvakrát Spartě a jednou Plzni. Bez podpory temných zákulisních sil, na které se dlouho mohla spolehnout, se najednou ukázalo, že nestačí ani investice, ani Trpišovského genialita.
Opoziční hlasy jsou dnes systematicky umlčovány. Sparta byla fakticky vyhoštěna z exekutivy, Slovácko či Hradec mají jen dekorativní funkce. Moc drží rudá koalice – a tu nelze kritizovat bez následků. Fotbalová veřejnost si zvykla na to, že každý odpor je potlačen, každé nepohodlné jméno odsouzeno k marginalizaci.
Dědictví Jaroslava Tvrdíka není o titulech. Je to destrukce důvěry, oslabování systému brzd a protivah, a především bezprecedentní propojení politického, mediálního a sportovního vlivu. Nezanechal po sobě budoucnost, ale systém, který se opírá o loajalitu místo kompetence, o nátlak místo argumentu, a o strach místo respektu. Neodešel Berbr. Jen změnil jméno, logo a způsob komunikace. Temnota zůstává.